Literatura: J. Sém: Papírové peníze na území Československa 1792-1975
                    J. Sém: Poznáváme a sbíráme papírové peníze
                    Šouša / Šůla: Peníze v proměnách moderní doby
                    J. Bajer: Papírová platidlaČeskoslovenska1918 – 1993,ČR a SR 1993 – 2003
                    Publikace SBČS
                    Sbírka zákonů na portal.gov

KULM

Design by Kulm, contens 2009

 

Články

Vítejte v sekci články

Uveřejňujeme zde články o historii, vývoji , výrobě a nejrůznější zajímavosti ze světa notafilie. Pokud by jste chtěli přispět svou trochou do mlýna, budeme jen rádi. Náměty můžete pstát na adresu uvedenou v odkazech

Sto koruna 1961
                                                   

Po třetí měnové reformě se do oběhu dostaly bankovky, které již od počátku byly vedením státu a centrální banky brány jen jako dočasné provizorium. Bankovky emise 53 byly již na svou dobu silně překonané. Byly provedeny offsetem, všechny nominály se tiskly na stejný papír s týmž vodotiskem, ochrannými vlákny apod. Není tedy divu, že se již krátce po zavedení této emise do oběhu začaly objevovat více, či méně zdařilé falzifikáty. Proto ještě v průběhu roku 1953 přišla STC (Státní tiskárna cenin) a SBČS (státní banka Československá) s návrhem na nový typ 50 a 100 Kčs. Tyto bankovky měly vycházet z emise 53, ale na rozdíl od ní se líc bankovek měl tisknout měditiskem, čímž by se zvýšila jejich ochrana vůči falzifikaci. Typ II., jak byly pracovně nazvány však nedošel až do fáze samotné realizace.
Na místo toho tak na 67. schůzi konané 11. července 1955 se ÚV KSČ usnesl, že ministerstvo financí připraví vydání zcela nových bankovek, lépe zabezpečených proti falzifikaci a vytvořených dle návrhů českých umělců. Celá soutěž se však stále protahovala. K návrhům se vyjadřovali nejen odborníci a umělci, ale bohužel také funkcionáři strany, kteří tak svými mnohdy nesmyslnými připomínkami celou soutěž jen komplikovali. Tvorba nových vzorů se tak nakonec protáhla na celých patnáct let, přičemž z potřebných čtyř nových vzorů došly k samotné realizaci pouze dva. Šlo o Svolinského 25 Kčs z 1958 – Jan Žižka a Medvecké 10 Kčs 1960 – opylovačky květů, která se kvůli nutným úpravám (změna názvu republiky a státního znaku) dostala do oběhu až v únoru roku 1961.

Vzhledem k těmto průtahům se ministerstvo financí na přelomu února a března 1959 usneslo na vypsání zcela nové soutěže z které měly vzejít návrhy bankovek symbolizujících sílu a „pokrok“ pracujícího lidu, vědy a průmyslu.
Zadání námětu nové 100 Kčs znělo: „na lícní straně figurální obrazec svazku rolníků a dělníků v osvobozeném státě budující socialismus, vyjádřený zřejmě postavou horníka nebo hutníka a družstevníka či družstevnice. Námětem rubové strany má být pohled na Prahu nebo některé průmyslové město.“ Zvažovala se například Ostrava coby symbol našeho těžkého průmyslu a budování svazku města a vesnice. Formát papíru bankovky byl stanoven na 80 x 160 mm a rozměr hlavního tiskového obrazce jak líce, tak i rubu na 68 x 124 mm. Hlavní tiskové obrazce měly být provedeny jednobarevným měditiskem, tj. liniovým hlubotiskem tmavě hnědé barvy ….. zelený odstín se plánoval pro padesáti korunu. Avers i revers měl obsahovat podtiskové síťky (ochranné a kolorizující vzory) provedené technikami, které budou odlišné od hlubotisku. Pozadí líce mělo současně obsahovat i pestrobarevný ornamentální nebo gilošový dekor. Soutěž byla vyhlášena coby veřejná a anonymní, tj. mohl se do ní přihlásit prakticky kdokoliv. Termín odevzdání soutěžního návrhu se stanovil na 31. července 1959. Odměna vítězných tří

návrhů na padesáti i sto korunu činila 10 000 Kčs za první místo, 7 500 Kčs za druhé a 5 000 Kčs za třetí místo. Mimo to dalších maximálně deset návrhů od každého druhu navrhované bankovky mělo být odměněno celkovou částkou ve výši 10 000 Kčs. Návrhy, které získaly cenu a současně byly odměněny částkou alespoň 3 000 Kč se staly majetkem SBČS. Ostatní návrhy zůstaly v majetku autorů.

11. prosince 1959 se sešla porota, která zhodnotila došlé návrhy. U stokoruny se do soutěže přihlásilo celkem 38 návrhů. Závěr poroty byl takový, že k realizaci bez jakýchkoliv změn nebyl doporučen žádný z nich, aproto nebyla udělena první ani druhá cena. Udělily se pouze dvě ceny třetí a to pro návrh číslo 15 od Aurela Kajlicha a návrh č. 35 od Zdeňka Brhlíka. Návrh č. 8 od Františka Heřmana získal odměnu ve výši 1 000 Kč. Ve dnech 3. – 16. ledna 1960 se ve dvoraně SBČS konala výstava všech došlých návrhů ke kterým se mohla veřejnost vyjadřovat. Po skončení výstavy se oceněné návrhy odeslaly do pražských podniků ČKD Stalingrad, ČKD Sokolovo a Závodů Jana Švermy v Jinonicích, kde se k nim rovněž vyjadřovali tamní dělníci. V besedě mezi zaměstnanci a zástupci banky se většina vyslovila pro návrh č. 8 od F. Heřmana, důstojníka čs.armády z Tábora. Na základě toho byla Heřmanova bankovka nesoucí pracovní označení „Táborita“ doporučena k realizaci. Samotný Heřmanův návrh došel ještě několika úprav, z nichž jednou z nejvýznamnějších byla změna odstínu barvy z hnědé na zelenou s odvoláním, že tento odstín již obsahuje Medvecké deseti koruna vzoru 1960.

Upravená 100 Kčs se dostala do tisku STC a 1. ledna 1962 byla puštěna do oběhu. Ovšem vzhledem k tomu, že tiskárna byla na počátku šedesátých let zahlcena výrobou 3; 5 a 25 Kčs s novým státním znakem, tiskem bankovek pro zahraniční emisní ústavy a současně přípravou tisku hlubotiskových bankovek 10, 50 a 100 Kčs, tak nebyla s to výrobu zvládat. V letech 1963 – 66 se produkce hlubotiskových bankovek oproti roku 1962 zvýšila o 120 %, zatímco potřeba centrální banky vyžadovala produkci na rok 1964 150 % a na rok 1965 dokonce 180 %, což nebylo v silách STC splnit. Již od roku 1961 se proto plánoval nákup nových strojů, kterými by se kapacita tiskárny navýšila na požadovanou úroveň a nahradily staré dosluhující zařízení. Ovšem vzhledem k tomu, že stát neměl k dispozici dostatek deviz, tak se nákup postupně odkládal až na rok 1965/66. Aby bylo možno v oběhu zajistit dostatečné množství oběživa, rozhodlo vedení banky a ministerstva, že část produkce bankovek nechá vyrobit v zahraničí. Volba na zahraniční kooperaci připadla právě na 100 Kčs a to s ohledem na její náklady (náklady najeden kus činily cca 32 Kčs, životnost činila v průměru 10 let) a množství emitované do běhu. V úvahu připadalo Polsko a SSSR. Volba připadla na SSSR a to díky

Roku 1966 v STC započal tisk sto korun na nových strojích technologií suchého měditisku. S tím souviselo to, že bankovky tištěné mokrým měditiskem mají menší tiskový obrazec oproti bankovkám tištěných metodou suchého měditisku a současně došlo k přesunutí vodoznakové výztuže z lícní na rubovou stranu. Obě varianty jsou rovněž částečně rozlišitelné podle sériových písmen. Série C a D jsou tištěny mokrým měditiskem a série G; M, P, R, T, X a Z suchým. Série B je dělící, tzn. že série B 01 – 40 jsou provedeny mokrým a B 41 – 60 suchým měditiskem.

Další rozdíly s kterými se u této sto koruny můžeme setkat jsou odlišné varianty číslovačů, polohy a varianty vodotisku a také forma neviditelného číslování, které se nachází v pravé části lícní strany. Bankovky tištěné do 22. 3. 1968 (série B, C, Z, D) jsou vyvedeny tzv. starým systémem neviditelného číslování, tzn. že sériové číslo a písmeno je shodné s viditelnou sérií, ale neviditelné dvouciferné číslo série bankovky je odlišné. Od 22. 3 .1968 do ukončení tisku prvního vydání roku 1987 (série P, R, T a část X) je pak použit tzv. nový systém číslování, kdy je číslo bankovky shodné s viditelným, ale sériové písmeno a číslo série je zakódováno do čtyřmístného číselného kódu. Od zahájení výroby druhého vydání roku 1990 až do jejího ukončení v roce 1992 se jak série, tak i číslo bankovky shodují s viditelnou oblastí.